Když jsem poprvé zkusil online výuku, upřímně jsem se trochu ztrácel v tom, jak to všechno funguje – člověk tady nemá učitele přímo před sebou, takže si musí poradit s technikou, ať
už jde o Zoom, Google Meet nebo jen obyčejný email. Někdo by řekl, že online prostředí je chladné, ale vlastně záleží na tom, jak moc se do toho člověk ponoří. Jasně, někdy zlobí
připojení, jindy mi děti pobíhají kolem počítače a já nestíhám sledovat, co vlastně učitel říká, ale zároveň jsem si zvykl, že můžu zpětně shlédnout nahrávku nebo napsat otázku do
chatu – což bych ve třídě možná ani neudělal. Kdybych měl popsat, co je pro mě největší změnou, tak asi ta svoboda v tom, kdy a jak se učím. Některé úkoly řeším v pyžamu s hrnkem
kafe, jiné zase ve spěchu mezi pracovními schůzkami. Ale je tu i druhá strana – chybí mi někdy živý kontakt, drobné poznámky mezi spolužáky nebo pocit, že jsme „v tom spolu“.
Komunikace přes zprávy nebo diskuzní fóra je fajn, ale není to úplně ono. Přesto se mi líbí, kolik možností teď máme – sdílené dokumenty, interaktivní tabule, občas i vtipné emoji v
odpovědích učitelů. Učení na dálku mě donutilo být samostatnější a organizovanější, což mě vlastně překvapilo, protože jsem vždycky spoléhal na to, co mi kdo připomene. Někdy se
přistihnu, že mi chybí obyčejný zvuk zvonění ve škole, ale pak si uvědomím, že na druhé straně obrazovky sedí spousta lidí, kteří řeší podobné věci jako já.
